Protože jsem tento výlet spoluorganizoval také já, tak jsem se rozhodl, že také o tomto výletu něco napíšu.
Srazili jsme se v 1645 na Hlavním nádraží. Sešlo se nás tam celkem 6. Jirka Franta, Karel Řezba, Dáša Eisenmannová, Pavel Machek, Laďo Michnovič a já (Karel Honzl). Poté, co Jirka koupil lístky na vlak, jsme se vydali najít prázdné místo ve vlaku. Jeji jsme expresem Franz Kafka do Plzně. Volné místo se ovšem ve vlaku nenacházelo, všechna volná místa již zabrali Němci. Nastěstí se některí nedostavili a tak jsme si alespoň naše jedna polovina mohla po 15minutách sednout. Cesta nám utekla celkem příjemně a tak jsem v pohodě dorazili do Plzně, kde jsme přestoupili na vlak, který jel směrem na Žatec. Cesta v tomto vlaku vůbec nebyla nudná. Zpříjemnili nám ji hlavně dva vojáci, kteří se v sousedním kupé snažili vypadnout z vlaku. Přeně ve 2000 jsme dorazili do cíle, jímž byla stanice Mladotice zastávka.
Ihned, co jsme dorazili na start našeho výletu, jsme se vydali na cestu. Zde je mapa. Na mapu jsem namaloval cestu, kterou jsme asi šli (neni to uplně jisté, cestou jsme párkrát zaboudili).
Cesta z mého pohledu probíhala docela klidně, jenom se některým účastníkům nelíbilo, že cesta stále vede do kopce a z kopece a že místy se jde ve stráni, kde nalevo prudká stráň nahoru a napravo svah k řece dolů a cesta byla jen velmi málo vidět. Také, když se šlo kolem řeky, tak docela cestu ztěžovaly naplaveniny. První problém nastal asi kolem 11 hodiny. Zapoměli jsme v lese odbočit. Naštěstí jsme po chvíli bloudění cestu našli a tak bylo vše v pořádku. Největší problém nastal ve chvíli, kdy jsme přišli k řece nedaleko Rabštejna a most, co tam měl být, už tam nebyl (zůstaly jen zbytky). Po krátké poradě jsme se dohodli, že budeme měkcí a tedy do Rabštejna nepůjdeme a vše obejdeme, protože řeka byla rozvodněná a já s Jirkou jsme litovali, že namáme kanoi, protože bylo dost vody na to, aby se dala jet. V místě, kde jsme se radili, jak řeku překonáme se nacházel brod. Tento brod je památný tím, že před několika lety jsme se zde brodili s rodinou a můj bratr se tu topil (Most tu tenkrát také nebyl). Jak je vidět na mapě tak jsme se kousek vrátili a opět pokračovali v cestě s tím, že nenavštívíme nejmenší město ve střední Evropě Rabštejn nad Střelou.
Cestou do Žihle se potvrdilo přísloví, že bahno je tam, kde ho nečekáš. Zatímco jsme většinu cesty šli kolem řeky, kde bylo vody více než hodně, bahna jsme naštěstí cestou moc nepotkali. Ale jakmile jsme vyšli na kopec směrem k Žihli zapadli jsme do něj až po kotníky. cestou jsme pak ještě stihli odbočit ze správné cesty, ale to jsem již bezpečně rozeznal Žihli a tak jsme to vzali nejkratší cestou strání.
V Žihli jsme si všichni sedli do čekárny a hladoví a unavení začali spát. Později (v neděli) jsem se dozvěděl, že pekárna v Žihli má otevřeno nonstop.Ve 405 ostatní odjeli, ale já jsem odjel domů až v 450, ale jako první jsem šel spát (601) a taky jsem první vstával (710).
Zhodnocení: výlet se z mého pohledu velice povedl, jenom mě mrzí, že nás oproti minulému výletu jelo dost málo.